Temné uličky

Temné londýnské podsvětí nebylo pro každého. Den co den, noc za nocí se kupily v koutě mrtvoly odkopnuté bez zájmu, obrané o veškerý majetek, který při sobě majitelé těla měli, než jim byl ukradnuto to jediné, co kromě jména vlastnili - život. Nikdo se o ně nestaral, jen jednou za čas tudy projel povoz, na který byli mrtví naloženi a odvezeni na hřbitov, končíc v masovém hrobu beze jména. Jaký to strašlivý osud pro ty, kteří neměli dostatečné šance začít lepší život? Všechny ty prostitutky zdechlé na souchotiny, černý kašel a pohlavní nemoce, chudí, které někdo ubil, zatímco ostatní hleděli stranou, aby je nepotkal podobný osud, zlodějíčci, jejichž lumpárnám odzvonilo jinak než za mřížemi pod dohledem Scotland Yardu. Místo, ze kterého se každý dusil strachem, kdo sem zabloudil. Pánové z vysoké společnosti se zde nepohybovali, o dámách nemluvě. Ti všichni se drželi stranou ve svých čtvrtích určených movitým lidem. Jim patřil život na širokých bulvárech, kde se obhlíželi ve výlohách krámků, kaváren a čajoven, upravujíce si už tak dokonalý zevnějšek bez jediného špinavého centimetru. Dlouhé procházky v parcích a botanické zahradě, odpolední vycházka po kolonádě, kde si z vlastního rozmaru koupili mls na špejli, zatímco zde každý obyvatel, každý občan bojoval o holý život. O další den v jejich nuzné přítomnosti, která stála za nic. Kdo ví, zda by nebylo lepší odplazit se do kouta a zdechnout. Kdo ví...
Myšlenky tmavovlasého stvoření, přikrčeného v podřepu na jedné z práchnivělých střech, kde dřevěnými prkny zatékalo do místnosti pod ní, až podlahu pokrývala plíseň a všude páchla hniloba, se netočily kolem ubohých místních, kteří i za tak pozdního večera, téměř noci, loudili na ulicích, žebrali a navzájem se okrádali se střepem z rozbité flašky v ruce. Modré oči nezajímaly stíny šourající se hluboko pod nimi, postavy přihrbené chladem i přes vcelku příjemné roční období, které však přes noc přinášelo dlouhé hodiny vcelku prudkého lijáku a chlad zalézající do morku kostí. Jen málokdo by si na West Endu troufl vyjít v něčem jiném, než byl kabátec zateplený fajnovou látkou, v případě dam i nějaké ty rukavičky, aby jim snad prstíky neodpadly. Princip místní společnosti majitelce světlého pohledu unikal. Nerozuměla jim, ani se o to nijak nesnažila, což možná nebylo dvakrát k užitku, spíše naopak. Vcelku všemi těmi noblesami pohrdala, morálku a etiketu nedodržovala. Jak si stihla všimnout, mnohé tím dokázala šokovat - zvláště pak tehdy, když otevřela ústa a bez rozmyslu z nich vypustila první věc, co jí přišla na jazyk. Nikdy si dvakrát nedávala pozor, diplomacie nebyla její silnou stránkou, kterou od kmotřiček dostala do vínku. Spíše drzost a pro místní paničky až surový pohled na svět. Co na tom, že sama jej uznávala jako realistický? Oni si žili v pohádce, v přepychu, kterému nemusel být konec. Naproti tomu Ekaterina vyrostla v tvrdých podmínkách, kdy si musela vybojovat své místo, ač úctu ze strany otce si nikdy nezasloužila. I tato připomínka ji po letech dokázala vehnat stín do tváře a nutila ji tisknout rty k sobě do úzké linie, svíraje čelist až by mohlo hrozit její zlomení. Otec a jeho úžasný synáček Sasha, který byl ztělesněním příkladného lovce. Už jen nad tou vzpomínkou protočila panenky i v tuto chvíli, kdy měla věnovat pozornost dění pod sebou a ne se zaobírat minulostí v dalekém, nepříliš pohostiném Rusku, odkud do Anglie přijela.
Až příliš rychlý pohyb, sotva zaznamenatelný koutkem oka, upozornil mladou, vcelku ještě nezkušenou lovkyni na přítomnost tvora noci. Ekaterina se už nějaký ten čas pohybovala mezi lovci, jako většina z nich, i ona se specializovala na upíry, které bylo mnohem snadnější odhalit. Také nadělali více nepořádku a za sebou zanechávali cestičku z mrtvol lemovanou krví. Na druhou stranu se nikdy neúčastnila souboje tělo na tělo s takovýmto tvorem bez společnosti jiného lovce, nebo rovnou celé skupinky. Dnes se vykradla ze svého pokoje v sídle loveckého klanu Van Helsing, zakladatelského rodu ostatních linií, mezi které patřil i její rod, Kovalenko, držící na uzdě podobné tvory v Rusku. Nepatřili mezi nejsilnější, Godunovci je počtem i reputací předháněli, ale aspoň nevymírali jako poslední dva potomci z rodu Mikhailov. V Rumunsku prý na tom byli ještě hůř, ale ani to ji momentálně nezajímalo. Pozornost se upírala všemi směry na stín kdesi hluboko pod ní, co se rychlostí sotva zaznamenatelnou pro lidské oko, pohyboval kupředu za svou příští kořistí. Drobné děvče, sotva metr šedesát tři vysoké, se začalo plížit po střechách rozpadajících se domů, vyhýbaje se všem dírám a nástrahám, kdy mohla skončit rozlámaná na dně děsuplné propasti. Kdo ví, co by na ni čekalo tam? To zůstávalo otázkou, kterou si nehodlala zodpovídat. Namísto toho vyrazila vpřed, plížení brzy nahradil běh, kdy přeskakovala jednotlivé propasti a lítala nad temnou částí Londýna jako malá bohyně smrti. Najednou už nebylo kam skočit, jedině dolů. S přemetem tvrdě dopadla na podrážky kožených holinek podobných těm jezdeckým, přiléhavá látka kalhot kopírovala bojem a náročným tréninkem zocelenou postavu. V jedné ruce krucifix, v druhé nabroušenou dýku. U boků se leskla střelná zbraň, malý revolver, který nosila pro všechny případy. Sama se specializovala spíš na boj zblízka a nejlépe se sečnou či bodnou zbraní. Zpětný ráz pušek a jiných střelných kousků nebyl nic pro ni. Modravé oči pátraly v temnotě v místech, kde ji stín pod nosem zmizel. Srdce tlouklo, ač se ho pokoušela zklidnit, v krku vázl knedlík úzkosti. Nesměla to pokazit. Nesměla se nechat zabít.

Pro všechny ty společenské interakce, nutné pro jeho postavení, je pro něj vždy tak úlevné, když nastane večer a on pod rouškou temnoty může vyrazit do jeho oblíbeného západního Londýna. Snadno rozpoznal hranici, kde končil komfort vyšších vrstev obyvatel, a kde začínal každodenní boj o nuzný život západního Londýna. Kočičí dláždění, které, ač přes svoji nepohodlnost při chůzi, značilo bohatší část města, bylo nahrazené zblácenými cestičkami tam, kde dřív bývaly kostky, Dorian si je moc dobře pamatoval, když kolem jejich budování byla mezi smetánkou obrovská sláva. Ta takzvaná dobročinnost a charita byla pozdvihována na titulních stránkách The London Gazette po několik týdnů, zatímco realita byla úplně jiná, viděl to tehdy na vlastní oči. Nikdo na cestách nechtěl pracovat, protože dělníky napadali zlodějíčci, vyhrožovali smrtí, mnohdy to přesně tak i končilo. Jenomže o tom už se nemluvilo, bylo to příliš pobuřující. Po několika krocích byly jeho jindy naleštěné boty zablácené a mokré. V těchhle chvílích proklínal neustále deštivé počasí, tak zřídka prostřídané slunečnými dny, ovšem nakonec si boty sám stejně čistit nemusel, proto zlobě nedal příliš dlouhou myšlenku.
Pozvedne si límec kabátu blíže ke krku, dnes nechal šálku doma, a teď toho lituje. Dubnové večery jsou pořád až příliš chladné pro jeho vkus, přesto mu límec redingotu poskytne dostatečnou ochranu před štiplavě studeným větrem. Společenské konvence sice nabádají k tomu, že by měl nosit cylindr, ale sám si v něm připadá jako šašek, proto se nikdy neobtěžoval něco takového doplnit do svého šatníku. Vycházkovou hůl však přijal jako svůj doplněk, jelikož se mu při jeho nočních pochůzkách skvěle hodí. Nechal si na svých cestách po Evropě na zakázku vyrobit speciální vycházkovou hůlku s čepelí v té nejlepší francouzské manufaktuře. Postříbřená rukojeť jej chladila do dlaně, což ho svým způsobem uklidňovalo, vždy si byl jistější, když věděl, že na něj nějaký ubohý zlodějíček zaútočí, může se bránit. Jistě, ten neřád by mu nedokázal ublížit, ale on zrovna nemá chuť si špinit oblečení, natož svůj oblíbený kabát. Nemusí se bát toho, že by služebnictvo kladlo otázky, nebo informaci o zakrvácené košili vypouštěli někam dál, protože jsou vázáni mlčenlivostí, přesto je to nepříjemné. Své oblečení má rád, nerad by si ho nechával zamazat špinavou krví. Není pro něj problém zabít toho, kdo ho napadne, protože zdejší obyvatelé jsou většinou tak vyhladovělí a zesláblí nemocemi, že by je dokázal zneškodnit i vidličkou, ale ničení jeho drahého oblečení se mu zrovna dvakrát nezamlouvá.
Naleštěné černé dřevo jeho hůlky je během chvíle pošpiněné cákajícím blátem, jak ji zlehka opírá do země, ale jeho to nijak netrápí. Ostatně, není zrovna moc věcí, které by ho trápily. Automaticky zabočí do jedné z potemnělých uliček, jeho trasa začíná většinou stejně. Skvadra povalujících se ožralů před nuznou putykou je pořád stejná, tahle skupinka se nikdy nemění. Až na spoře osvětlenou špinavou hospodu jsou kolem veškeré výlohy buď vymlácené, nebo zatlučené dřevěnými prkny, protože tady se podniky dost těžko uživí. Není lehké se snažit něco prodávat, když tu lidé nemají peníze, za které by si něco koupili. Tohle je jedna z mála věcí, které mu nejsou lhostejné. On má peněz tolik, že je ani nemůže spočítat a tady je nemůžou spočítat z úplně jiných důvodů; nemají je. Rozhodně se však nehodlá snižovat k tomu, aby své peníze jen tak rozdával, mnohem raději sleduje jejich osudy, kdy na ulici najde ležet jednoho z těch, které tu vídával, ležet bez známky života s očima mrtvolně vytřeštěnýma k nebi. Nelituje je, svým způsobem ho jejich životy fascinují. Nejspíš proto sem taky každý večer chodí. Kdykoliv do téhle hospody zamíří, aby si dal džber piva, jeho přítomnost vzbudí pozornost všech přítomných, hostinská z něj nikdy nespustí oči, dokud nezaplatí a neodejde. Už tolikrát se mu stalo, že jej odtamtud sledoval párek kapsářů v domnění, že je hloupoučký zbohatlíček, který se vydal na dobrodružnou výpravu do chudinské čtvrti. Ach, jak se vždy mýlili. On byl většinou jejich poslední oběť. Nevadilo mu zabíjet, přesto ho děsilo, co to provádí s jeho portrétem. Vždy se to na něm projevilo.
Dnes se rozhodne hospodu vynechat, nemá náladu na nějaké potyčky s těmi ubožáky. Obejde ji obloukem, skupinka ožralců je až příliš v lihu na to, aby jej byla schopná zaregistrovat. Projde několika ulicemi, které jsou temnější, čím hlouběji prostupuje. Jen tak tak se vyhne letícímu květináči, který shodí nějaká pomatená žena z okna, než zabouchne dřevěnou okenici, napůl prohnilou neustálým vlhkem. Tříštivý hluk květináče vystřídá tlumené žuchnutí, za kterým se ohlédne. Přimhouří oči a zamžourá do tmy, snažíc se rozeznat rýsující se postavu před ním. Bez zaváhání zapluje do slepé uličky po jeho boku, aby měl bezpečnější výhled na osobu dál od něj. Je příliš daleko na to, aby rozeznal, jestli je to nějaký zloděj nebo vrah, ale pokoušet to nebude.

Slyšela své srdce. Každý úder rezonoval v uších, kde hučela nahromaděná krev, adrenalin se proháněl žilami a dech se setkával s povrchovým pokusem jej neprohloubit do ticha celého okamžiku. Moc dobře věděla, že nyní záleží na všem, na každém jejím pohybu, každém zašustění látky. Nebylo divu, že si pro tuto příležitost vybrala typickou 'zbroj' lovců sestávající z vystuženého, kůží potaženého korzetu, co jí alespoň z části chránil vnitřnosti před ostrým napadením hřmotnými pěstmi, vůči kterým by sice stačila, ale se zlomeným žebrem a protrženou plící se plazit do sídla lovců opravdu nemusela. Kalhoty nevrzaly při každém kroku, o tichosti podpatku se však už mluvit nedalo. Jako každá žena, i ona si potrpěla na podpatek, ač menší a silnější, s nímž mohla dopadat z větší výšky na zem, aniž by si zlámala nohu a kost trčela skrze proražené maso. Milovala ten výhružný zvuk klapnutí, chvilku jasně oznamující, že jejímu nepříteli zbývá pouhých pár vteřin života, než se do něj pustí s instinkty zabijáka. Tedy lovce. Bílou košili pod korzetem nebylo skoro vidět díky přiléhavému kabátci s počerněnými knoflíky, na nichž kdosi vyrazil jednotlivé symboly loveckých rodů, i jejich heslo - I kdybych šel údolím stínu smrti, nebudu se bát zlého.
Kradmými kroky se pomalu blížila vstříc nebezpečí, oči upřené před sebe, aby tak i koutkem oka zastihla mihnutí ve stínech. Upíři nebyli zrovna dvakrát laskaví v boji, spíš naopak. Věděla, jak si umí pohrávat s kořistí, jak ji deformují a ničí i po psychické stránce, dokud nezešílí nebo se nerozhodne utéct. Lov se tak stával daleko chladnějším a mnohem odpornějším, když se z původního lovce stala bezbranná kořist vydaná napospas jejich krvavým hrátkám, jichž se účastnit nehodlala. Zpoza pootevřených rtů unikal dech, několikrát se přistihla, že namísto okolí sleduje drobné obláčky páry, ve které se vydechovaný oxid uhličitý měnil. Musela být rychlá, nesměla se nechat lapit jejich slovy a podřídit se příkazu, kdy by měla za úkol si třeba vyrvat hrdlo. I takové případy se staly a tato smrt se sotva dala označit za statečnou. V předtuše, že právě takto skončí, raději zavře na vteřinku oči, hledaje pevný bod svého rozhodnutí, s nímž je opět rozevře, upíraje jejich modrost před sebe. Dlouhé hnědé vlasy si nesla smotané v nedbalém drdolu, na prostovlasost reagovala znechucením v takovýchto případech. Věděla, že některé lovkyně se chlubí svou okrasou v podobě dlouhých kučer, na druhou stranu je to mnohdy stálo život. Stačilo jen za ně chytit a vaz se zlomil jako párátko mezi zuby. Nepříjemná, za to však rychlá smrt. Tragická, ovšem. Sama Ekaterina se při myšlence, že by snad měla skončit obdobně, ušklíbne, kontrolujíc si rukou s krucifixem v dlani pevnost uzlu na temeni hlavy.
Což se ukázalo jako chyba. V ten moment zeshora seskočil stín rovnou na ni. Tvrdý náraz způsobil značné zakymácení a pád na zem, kdy dýka vylétla z dlaně, zatolaná kdesi v blátě nechutné uličky. Glupaya devchonka! Znechucený výkřik na adresu její hlouposti se mihl v očích spolu s nespokojeností, že ji dostal tak laciným trikem. Vběhla mu přímo do pasti jako nějaký pitomý začátečník. Dech se poprvé prohloubil na neúnosnou mez, až ji začalo pálit v plicích, vztekem se dokonce stihla kousnout do rtu. Železitá chuť krve upozorňovala na nezbytnost se chránit před chtivou pijavicí před ní, lačnící jen po její krvi. Špičkou jazyka přejela po zranění, dlaně zapřené o špinavou zem, po níž se vyválela jako ta největší coura, co před každým roztáhne nohy naprosto kdekoliv.
Konečně zaregistrovala jeho tvář - bledou, jak se slušelo a patřilo na závisláka, co se bez krve nedožije druhého dne. Co ji však překvapilo a donutilo zamračit, byla světlost jeho očí. Připomínaly slepotu, ztrátu zraku, kterou upíři rozhodně netrpěli, pokud jim je někdo nevypálil rozžhaveným železem. "Kholuy," skrz zuby stisknuté k sobě ucedí ruský název pro Posluhovače, jednoho z lidských sluhů upírských mistrů. Většinou fungovali na způsob lidských štěnic, špehů, kteří jim nosili informace. "Nakip'. Vy sluzhite svoyemu khozyainu, ne tak li?" Přidrzlý to pokus vystrčit bradičku vpřed se setkal se zasyčením, když jej nazvala špínou sloužící svému pánovi. "Piyavka," odplivne si vedle sebe znechucením nad tím, jak hluboko může člověk klesnout, aby začal sloužit něčemu tak odpornému, jako jsou upíři. Nezdálo se však, že by mladého, od pohledu vyzáblého chlapce její slova nějak trápila. Patrně sám moc dobře neuměl rusky, což byla mateřština, k níž se Ekaterina vracela s pravidelností namísto užívání angličtiny, kterou nesnášela. "Gde jest tvuj pán, hm? Otvet'!" Další zasyčení a notné zkrácení vzdálenosti ji už přinutilo alespoň vykopnout a chlapce praštit podpatkem do kolene silou, jakou neočekával dle zakymácení se a chvilkové ztráty balancu. Právě toho využila ve svůj prospěch, aby se obratem postavila, v levé dlani svírajíc stříbrný krucifix. Posluhovači nebyli dvakrát hrozní protivníci, pouze zákeřní a silou by dokázali z běžného občana vymlátit duši. Ekaterina nebyla běžná a už vůbec ne občan Londýna. Pyšnila se chladnou ruskou krví, zocelená byla v těch nejtvrdších podmínkách, jaké na severu Ruska panovaly. A byla připravená se být o svou čest a život. "Khotya ya idu po doline teni smerti, ya ne budu boyat'sya zla." Recitace jejich motta, I kdybych šel údolím stínu smrti, nebudu se bát zlého ze žalmu 23, byla tradice, s níž se lovci pouštěli do boje. Ekaterina též. Úder střídal úder, hbité tělo se krčilo, uhýbalo a využívalo životadárné energie, která jen tak nedocházela.
Konečně se jí povedlo přirazit jej ke zdi, po níž zkoušel vylézt, než ho stáhla dolů, ač ji to stálo značné úsilí. Co na tom, že sotva popadala dech? Vyhrála. Tohle kolo zvítězila, ačkoliv další boj by už možná jen tak nedala. S revolverem přitisknutým mu k hlavě poručila rtům, aby odříkaly větu jejího rodu. "Pust' tvoya dusha szhalas' v adu." Sotva mu přála milosrdenství před Bohem jako spíš hnijící duši v pekle, kam ho poslala s výstřelem, až se krev rozstříkla na všechny strany. Van Helsingové se většinou loučili s omilosrdněním před branami očistce, Ekaterina ani náhodou. Zadýchaná se opřela na protější straně, hledíc na tělo mrtvého posluhovače. Čekala upíra a málem nezvládla ani jeho sluhu závislého na krvi. S Mistrem by se jen těžko poprala, tak dobrá nebyla ani náhodou. Sasha? Možná. Ale ona? Ne, ani za mák.

V duchu si opakuje, aby mírnil své nadšení z něčeho nového, co ve zdejších ulicích ještě nezažil. Viděl toho tady už hodně, to nemůže popřít; ať už šlo o prostitutky, snižující se ke škemrání bídáků pomalu větších, než byly ony samy, aby jim umožnili večeři pro sebe nebo pro své nechtěné dítě, bitky mezi muži, ženami, i muže bijící ženy. Zpravidla se mu tohle příčilo, ale nikdy se nedonutil k tomu, aby zasáhl, nepatřil mezi gentlemany, kteří hájí počestnost ženy. Nehledě na to, že ty zdejší by nejspíš nebyly schopné ani význam slova počestnost pochopit. Zažil tady vraždy, znásilňování, vykrádání, menší povstání místních, když hrozilo, že zavřou jednu z posledních fungujících pekáren; ti ubožáci se mezi sebou začali prát, takže z protestů nakonec nebylo vůbec nic, než vyražené zuby, polámané kosti a spousta krve. Nikdy však ještě nenarazil na dívku, která se postaví proti upírovi.
Přitiskne se k vlhké kamenné stěně zazděného podchodu, který sloužil k vylepování inzerátů a propagace, aby na něj nebylo dohlédnutí, přestože je dost daleko na to, aby si ho kdokoliv všiml. Jeho baviči rozhodně nevypadali, že by měli čas sledovat cokoliv jiného, než jeden druhého. Nedokáže na dálku rozumět jejím slovům, ani se o to vlastně nesnaží. Je přesvědčený, že posluhovači nemůže říct nic, co by ho zajímalo, proto se spíše soustředí na jejich tanec smrti. Je tím naprosto okouzlený, oba kolem sebe krouží a útočí jako dvě alfy soupeřící o pozici u moci. Ač je to k neuvěření, upíří poskok je přemožen drobnou dívkou a představení je na jeho vkus příliš rychle u konce. Někoho jiného by nejspíš napadlo, že by měl dívce v nesnázích přijít na pomoc, ale pro něj to takhle nefungovalo. Měl sice větší sílu, než normální člověk [zvlášť pak v East Endu], avšak on tu nebyl proto, aby někomu pomáhal, nýbrž sledoval osudy jiných a bavil se přitom.
Rozhodnutý o tom, že jeho zvědavost ještě není ukojená, k ní začne zvolna přistupovat, pomalu přitom našlapuje, aby nevydával příliš hluku. Většinou je tichý, za ty roky už si tenhle styl chůze přisvojil, usnadňuje mu to život v nespočtu momentů v téhle nebezpečné části města, tento konkrétní okamžik není žádnou výjimkou. Vycházkovou hůl pozvedne do horizontální polohy, aby její klapání neničilo jeho snahu být tichý. Není přesně přesvědčený, co chce dělat, ale vzrušení z toho risku, překvapit někoho se zbraní, je silnější, než pud sebezáchovy, obzvlášť proto, že žádný nepotřebuje. Její zbraně mu nemohou ublížit víc, než na pár chvil, a na takovou bolest už je zvyklý, že s ním téměř nehne.
Kdyby měl spočítat, kolikrát už se dostal do pozice, kdy by měl za normálních okolností přijít o život, prsty rukou a nohou mu rozhodně stačit nebudou. Tolikrát ho rozhořčení manželé počestně se tvářících paniček vyzvali na souboj na život a na smrt. Zpočátku je nenechával vyhrát, protože se bál o svůj život, ale poté, co se obávat už přestal, se jen pro pobavení nechával střelit. Nejdřív byla bolest sice příšerná, ale časem, když se její podoba neměnila, si na ni celkem přivyknul. Fascinovaly ho vyděšené výkřiky svedených žen, ke kterým se později přidal křik všech přítomných, když se jeho bělostná košile zabarvovala zářivě rudou krví a on pořád stál na nohou. O to víc ho bavilo omdlévání dam, když si sebral svůj frak i saténovou vestu a odešel z místa střetu pryč, jako kdyby se nic takového nestalo. Několikrát se zapletl i do války místních gangů, které zápasily o moc. Podle něj to žádná velká moc nebyla, protože nebylo pořádně čemu v tomhle pekle vládnout, přesto se svým způsobem vyžíval v tom, jak se jeho tělo po tom všem vracelo do té perfektní bezchybnosti, po zápase ani památky. Je to svým způsobem děsivě sadistické, ale rád se díval na to, jak se bezchybná kůže kazí čepelí a v tenkém řezu začne proudit krev jen o okamžik dřív, než se stihne ranka zase zacelit. Ta tenká hranice mezi bolestí a potěšením, kterou tak rád vyhledával i v posteli, pro něj byla jako chvilkový balzám na tu prázdnotu. Byť je to zvláštní, bolest mu dělala dobře. Nejspíš by to tak nebylo, kdyby se z toho nedokázal hned oklepat, není zrovna typ na sebevražedné sklony, aby vyhledával nebezpečné bitky s rizikem, že přijde o život.
Nyní však jeho pozornost spíše než zbraně, poutá dívka samotná. Není schopen jí vidět dostatečně do tváře, vzhledem k přítmí úzké uličky, ale to ho nakonec zas tak nezajímá. Viděl už tolik krásných dívek, že ho to nechává chladným. Jak se blíží, dojde mu, že nebude úplně obyčejná. Jistě, mělo mu to dojít už dávno, vzhledem k tomu, že před jeho očima sama přemohla toho krev sajícího poskoka, avšak nyní je to ještě zvláštnější. Dokáže rozeznat, že pod kabátem není oblečená v šatech, jak by být měla. Kdyby ji viděli ve West Endu takhle oblečenou, nevyhnula by se šokujícímu šuškání a lapání po dechu, snad i odsuzujícím pohledům a pomluvám. Znal to dobře, tolikrát už byl svědkem nevhodně oblečených slečen, které se snažily být průkopnicemi nové a extravagantní módy, nikdy to však neprošlo, setkaly se jen s výsměchem a ponížením. Ona by na tom byla stejně.
Zamyšleně si přiloží dlouhý štíhlý prst k bradě a poklepe si na ni, jak si ji zkoumavě prohlédne, jako nějaký exemplář, což pro něj svým způsobem i je. Všechno nové stojí za jeho prozkoumání. Přiblíží se k ní dost natolik, že natáhne ruku v úmyslu ji položit na její rameno, přesvědčen svou nepřemožitelností. Když byla daleko, nepůsobila tak drobně, jako když stojí u ní, o hlavu menší, než on sám. Nikdy nepatřil k velkým svalovcům, ale decentně se mu pod košilí rýsovaly, proto s trochou matematických výpočtů usoudí, že by ji snadno přemohl. “Je tohle pro vás běžný pondělní večer?“ Promluví směrem k ní, zbaven nucenosti se sklánět ke zdvořilostní pokloně nebo neslušnosti kladení otázek dámě. Není tu nikdo, kdo by je mohl soudit a s jejím činem silně pochybuje o tom, že by se k ní jako k dámě měl chovat.

Řádný odpočinek si zasloužila, i když by to její dobrodinci, pod jejichž střechou zůstávala, tak neviděli. Lovci nemají čas na polehávání, reflexy je neustále drží ve střehu, myšlenky těkají z jedné na druhou, oči sledují každý pohyb, i smítko prachu poletující vzduchem. Hrudník se vytrvale zvedal v touze pohltit plícemi o něco více dechu, než by na veřejnosti bylo přípustné. Však dáma nebojuje, nekope, neohání se pěstmi. Nanejvýš vykřiknou hrůzou, zrádně bezbranné proti jakémukoliv nebezpečí, které jim může zničit reputaci lusknutím prstu. Políček do tváře byl taktéž dovolen, vídala tak činit nejednu ženu, pokud ji muž urazil. Obvykle buran, jak stihla zaregistrovat, zatímco překvapením pozvedávala obočí nad takovým stydlivým jednáním. Drobné hnědovlasé děvče s ruskými kořeny nebylo zvyklé vrážet facky ani na potkání, natož ku příležitosti pohoršení či dotčení se jejich osoby, zrazení pýchy nebo poukázání na jakoukoliv maličkost, co místním paničkám vžene šokovaný výraz na tvář a rty ponechá pootevřené úzkostí a strachem. Ekaterina se oháněla tvrdými pěstmi, drsně hájit své zájmy i postavení, nezvyklé na ženu. Na druhou stranu byla tak jako tak nucena se prezentovat v místní společnosti v roli zahraniční návštěvy, vychované mladé dámy, s čímž zápasila. A každou chvíli se zdálo, že prohrává. Neumění vystupovat, správně oslovovat muže, nabízet jim ruku k náznaku polibku namísto potřesení s pevným stiskem, nebo si věčně nestěžovat na spletitosti s módou, kterou zde snad každá hloupá husička považovala za nejlepší, co mohlo západní Evropu potkat. Jí se sukně tak akorát pletla mezi nohama, neustále zakopávala o spodní lem a zachytávala se látkou o každý výčnělek stojící v cestě - ať už starý, notně zrezivělý šroub, co jí obvykle sukni natrhnul, nebo kus zelinářského povozu.
V jednu chvíli ji svaly v nohách málem zradily, třásla se jako osika, hlasitým dýcháním se pokoušela zastihnout unikající kyslík. Teď by se napila a to něčeho vážně tvrdého, co by jí dodalo chybějící kuráž a přinutilo uvědomit si další zářez na pomyslné pažbě loveckých schopností a znalostí. S prudším výdechem hlavou klesne o kamenou, až nechutně navlhlou zeď za svými zády, oči na okamžik zavřené, rozehnávaje mžitky utvořené nepříjemnou ranou o stěnu, když s ní Posluhovač mrštil proti. Přirozeně tušila, že se nejedná o nic moc vážného, konec konců byla lovec, ti měli přirozeně zvýšenou odolnost nejen díky letem výcviku, který se rozhodně nedal nazvat procházkou v růžovém sadu, ale taktéž díky krvi jejich předchůdce, zakladatele loveckého klanu, Gabrieli van Helsingovi, respektive archandělovi Gabrielovi. Očima přejede škodu spáchanou na oblečení, v koutku mysli hodnotící každý orvaný knoflík, co jí Posluhovač strhnul z předního zapínání, díky čemuž prohloubil jinak efektivně zakrytý výstřih. Bílá košile chytla několik skvrn od bláta v oblasti ňader a ramene, ale nic tak šíleného, aby nad tím snad začala brečet. To nehrozilo. Pokud cokoliv, pak si Ekaterina slíbila, že brečet nebude - rozhodně ne na veřejnosti. Kalhoty odnesly zápas nejvíc soudě dle několika výrazným natržením díky ostrým nehtům chlapce, jehož mrtvolu nyní probodávala chladným pohledem nebeského soudce. Jedna nehezká rána se táhla přes stehno. Krvácela. "Otlichno. Kak ya eto obyasnyu?" V mateřském jazyce se sama sebe dotazovala, jak tohle vysvětlí, když se tak parádně nechala zřídit. Zvlášť pak, když se vykradla nepozorovaně, čehož si beztak někdo všiml. Van Helsinští nepatřili mezi hlupáky jako jejich rumunští příbuzní, ani Francouze by neoblbla. Germány možná, i své ruské kolegy, ale Brity? Sotva. S frustrovaným výdechem pocítí na tváři úšklebek brzy se měnící v uštěpačnou poznámkou, jíž parodovala jednoho ze starších z rady lovců. "Ekaterina, kak vy yeye ponyali? Vy dolzhny sobirat' opyt, a ne noch'yu vykhodit' iz komnaty i ubivat' slug-vampirov." Za poznámkou se ukrývalo jasné poukázání na to, jak si to celé představuje. Měla sbírat zkušenosti, nikoliv se za nocí vykrádat ven a chodit zabíjet upírské posluhovače. "Ya zabyla. Eto budet angliyskiy. Pfff, angliyskiy," při konci utrousí uštěpačnou poznámku na angličtinu, kterou bude nucena poslouchat, až jí rada bude vyslýchat ohledně toho, jak se zvesela zdekovala pryč.
Už už se hodlala odlepit od zdi a namířit si to zpět. Mrtvola ji nikam nedovede patrně proto, že je nehybná a takovou i zůstane. Potrava pro místní krysy, zvířecí i lidské. Jak... nechutné, ale typické pro tuto skládku lidského humusu, co se ani lidskými otroky neštěstí nedalo nazývat. Váha se pomalu přenáší z nohy na nohu, záda se propnou, pohyb ve stínech ji však upoutá natolik, aby na místě ještě chvilku, malou chvilinku setrvala. Srdce se nezapomnělo ozvat šokem, ač se ho už mnohokrát pokoušela uklidnit předpisovými recepty, které nikdy nedokázala plnohodnotně ovládnout. Nebyla určena k meditacím a rozmluvám s vlastním tělem, nikdy neposlouchalo. Krucifix v dlani zůstává tisknut snad jen o něco víc, až klouby prstů zbělají silou vynakládanou na bezpečeností opatření, zatímco oči zůstávají zavřené, předstíraje, že si ještě potřebuje odpočinout. Sledoval snad její výstup? Viděl tu vraždu? Ne, sotva vraždu - poprava bylo to správné označení. Popravila toho chlapce přes svými zraky bez kapky soucitu. Chladná bestie, za tu by ji šokovaná anglická společnost označila. V duchu odpočítávala vteřiny do setkání, o které nestála. Pyat'... Krok se přibližoval, reflexy se bystřily. ... Chetyre... Ještě kousek, už jenom kousíček. ... Tri, dva, odin... V ten moment vyrazila s rukou, v níž svírala církví posvěcený kříž, přímo proti hlavě dotyčného, míříc kamsi mezi oči, nejlépe do nosu. Silou se vyrovnala kdejakému chlapovi, i hromotlukovi, ačkoliv na mužské kolegy ještě nestačila. S prudkým výdechem přidá i kopnutí do kolene, aby jej donutila stáhnout se od ní kapku dál, zvedaje paži s nabitým revolverem. Hrudník se nepřestával zdvihat v rozrušení, anglická mluva ji nutila odplivnout, aniž by oči spouštěla z muže před sebou. "Kak zloradno napadat' na zhenshchinu posredi ulitsy noch'yu? Nastoyashchiy primer angliyskogo dzhentl'mena." Zadýchaným hlasem mu do očí, nebo alespoň kde si ve tmě představovala jeho tvář, prskla poznámku o tom, jak mužné je přepadat ženu uprostřed noci kdesi v uličkách, poukazujíc na skutečně gentlemanský přístup britských mužů. Co na tom, že to vyznělo drze? Nestarala se. Ani to, zda ji rozumí nebo nikoliv. "Gdo ty seš?" Tvrdý ruský přízvuk nešel přeslechnout, ani mírně se chvějící hlas od prudšího oddechování. Potřebovala se najíst a nejlépe i napít nějakého alkoholu, co by jí postavil na nohy a přinutil myslet na něco jiného, než jak slabá se cítila. Pořádně si muže před sebou nemohla ani prohlédnout, tma ji to nedovolovala. Aby tak netrvalo dlouho, šťouchnutím hlavně revolveru jej zkusí přinutit vystoupit na světlo. "Govorish kak malý... kluk." Krátké zhodnocení, k němuž se přidá další. "Vypadat kak malý kluk."

Nepatrně se zarazí v postupu v momentě, kdy dívka začne promlouvat. Rozhlédne se kolem sebe, hledajíc střed zájmu, jenž by ji mohl vyslyšet, ale nikoho neobjeví. Měla by si dávat pozor, kdo ji může vidět hovořit sama se sebou, protože by se lehce mohlo stát, že bude považovaná za blázna a zavřou ji ve svěrací kazajce v ústavu pro choromyslné. Kdo ví, jestli by se tam vůbec dostala, vzhledem k tomu, že toho poskoka zabila, jako kdyby to nebylo poprvé. Nejspíš to na jednom zanechá stopu, někde se to projevit musí, na nějakém kostlivci ve skříni. Ten její bude zřejmě upovídaný. Přílišnou pozornost tomu ale nevěnuje a postupuje k ní dál, dokud nevztáhne ruku v úmyslu se dotknout jejího ramene, k tomu však nikdy nedojde.
Vycházková hůl mu vypadne z ruky, jak v šoku z neočekávané rány vztáhne ruku ke svému obličeji, a s náznakem zlosti v hlase vyjekne něco, co není zrovna hodné gentlemana. "Zatraceně!" Rozhodně může prohlásit, že něco takového nečekal. Možná měl být opatrnější, vzhledem k tomu, čeho byl svědkem, ale on se opatrnosti dávno vzdal, byla mu k ničemu. S opatrností člověk nikdy nezažije vzrušující okamžiky jinak tolik nudného života. Překvapeně k ní nasměruje oči, jakmile mu konečně dojde, že to není angličtina, co používá, nýbrž ruština. Celou dobu, kdy mluvila, byl příliš daleko na to, aby rozuměl slovům, ale nyní, v bezprostřední blízkosti, to nebyl sebemenší problém. Jeho mozek si spojí význam toho, co říká, naštěstí ho to nestojí nijak velké množství úsilí. Ačkoliv Rus navštívil naposledy před dvaceti lety, pořád si jejich jazyk pamatuje. “Neřekl bych, že byste se nedokázala bránit.“ Odsekne jí anglicky, neobtěžuje se potit ruštinu, aby jí to usnadnil. Jistě, na svých cestách strávil několik měsíců v Rusku, a to víc než jednou, ale díky svým průvodcům se nikdy nemusel snažit rychle jej naučit. Zaprvé se mu slovanské jazyky nelíbily, na něj byly moc ušišlané, a zadruhé to bylo mnohem vzrušující, nevědět, co ten druhý říká, nebo nutit svého tlumočníka být svědkem jeho narůstajících se ‘zkušeností‘. Porozumět brzy nebyl žádný problém, přesto sestavit větu sám od sebe, aby dávala smysl, to byl teprve oříšek, a on k Rusku nepřilnul dostatečně na to, aby se o to snažil, to až později se hrubě naučil základní pravidla jazyka. To francouzština byla mnohem, mnohem snazší, neboť se tam objevovalo tolik podobných slov, navíc ve vyšších kruzích bylo populární si z Francouzů utahovat a používat přitom jejich jazyk ve snaze o větší zesměšnění. On sám měl prostě francouzštinu rád, líbila se mu její zvučnost, skoro ozdobnost každého slova, nehledě na vřelé francouzské náručí žen, které, na rozdíl od mnohých Angličanek, krásně voněly.
Jak bolest odezní, rukou, kterou stále ještě ze svého nosu nespustil, si stiskne kořen nosu, aby se ujistil, že není zlomený. Zahojil by se mu sice poměrně rychle, ale jeho rovnání je příšerně nepříjemné. Ironicky mu nevadí kulka, ale jak jde o nos, je jako malé dítě. Kopnutí do kolene sotva zaregistroval, nebýt toho, že se mu při styku s jejím podpatkem koleno pokrčí, snažíc se uhnout.
Zaměří svůj pohled na tu Rusku. Její přirovnání jeho maličkosti k malému klukovi s ním ani nepohne. Osmnáct let, což byl věk, kdy za něj začal stárnout obraz, byl tak akorát za hranicí, kdy ho společnost považovala za dospělého muže, on sám pak byl alespoň čtyřikrát starší, než ona, jenomže to mohla těžko vědět. Změří si ji očima od hlavy k patě, na delší moment se zastaví u odhalených míst, jelikož by to někdo další měl považovat za skandál, snad i ona sama, a ty on rád. Nevypadala o moc starší, než byl on. Nijak jí neodpoví, nebo nedá najevo, že by jí rozuměl, místo toho si narovná svůj redingot a opráší jej, kdyby to snad bylo potřeba. Je to spíš automatický pohyb, než že by měl skutečně nějaký hlubší záměr; na prach tu bylo ostatně až příliš vlhko.
Zatěká očima mezi zbraní, mířenou na něj, a jejím obličejem. Zdálo se, že je odhodlaná ho buď vystrašit, anebo dokázat, že se o sebe umí postarat, ani jedno z toho s ním nehnulo. S nevolí se zašklebí ve chvíli, kdy do něj šťouchne hlavní revolveru, přesto jí vyhoví a vstoupí k místu, kde dopadá světlo. Nasadí svůj lhostejný výraz a napřímí se do své úplné výšky, aby se na ni podíval spatra, přičemž mu na rtech pohrává ironický úsměv. “Dejte tu zbraň dolů, ještě si ublížíte.“ Poradí jí nezaujatě a dává to také patřičně najevo. Není první, kdo na něj míří zbraní. Možná první žena, to ano, a i když by to nepřiznal, je to mnohem příjemnější, než když ji svírá muž. Nehledě na to, že je velice pohledná, to nemůže popřít. Moc dobře věděl, že to, co jí řekl, není ten případ, kdy by si s odjištěnou zbraní mohla ublížit, on se však nesnažil o přátelskou radu, nýbrž o provokaci. Za těch pár okamžiků, kdy byl svědkem jejího střetu s jiným, a sílu, jenž vynaložila do útoku na něj, by to poznal i úplný hlupák. To však neznamenalo, že byl ochotný uznat její sílu, její drzost vůči němu v jeho postavení ho nutila jí ukázat její místo, které rozhodně není s revolverem v ruce, mířícím na něj. Navíc, připadala mu vzhledem k jeho nezranitelnosti spíš jako malý vzteklý jorkšír, než že by z ní šel skutečně strach. Aby dal najevo ignoranci její zbraně, sehne se pro svou vycházkovou hůl a cípem kabátu si ji otře, jelikož je zašpiněná blátem, do nějž ji upustil, přesto neplánuje vytasit skrytou čepel v ní.

Čelist zůstávala sevřená, tisknutá k sobě, dusila v sobě vztek, co ji nepřecházel. Nehodlal vyprchat v blízké době, pumpoval jí do těla tolik adrenalinu, až téměř nemohla dýchat. Přesto nepolevovala ve svém postoji, s paží pozvednutou proti němu, v pomalu se potící dlani stříbrný revolver, co ji nyní držel při životě. Kdyby bylo nutné, zabila by jej. Lidem nevěřila od přírody, až příliš snadno nechali svoji duši zaprodat za něco povrchního, bezcenného v jejích očích. Peníze pro ni neznamenaly nic obdobně jako pozlátko drahých, krajkou ověšených šatů, drobných kloboučků, lehkost doteku saténových rób si za večerů v divadle taktéž neužívala. Šperky nenosila a pokud už na nějaký byla přinucena hledět, pak s jasným opovržením ve tváři. Nepodobala se žádné jiné ženě a muže to čas od času iritovalo, podněcovala jejich zlost, když netušili, jak se k ní chovat. Jak se jí zavděčit, aby se na ně usmála namísto kyselého úšklebku a nicneříkajícího výrazu plného mrazivého chladu. Možná to mělo za důvod, proč si s muži obecně nezačínala - stáhli by ji na dno. Přinutili by ji zůstávat doma, sedět v koutě nebo pomáhat v kuchyni, organizovat pitomé večírky, jimiž se měla zavděčit členům té či oné společenské vrstvy, rodit děti, starat se o ně... Ona představa ji podivně ubíjela. Zahodit za hlavu lovecký život? Čím by pak byla? Poslušnou ženuškou? Mlčící, snad pouze přikyvující slovům manžela? Ubohé, patetické a... ponižující. Nesnášela ponížení. K smrti jej nenáviděla, dbala na to, aby se jí nic podobného nemohlo stát. Aby ji nikdo nezostudil - jak slovy, tak případnými činy. On se o to snažil. Třeba že ne patrně vědomě, jak poukazovala odseknutá slova, při nichž se zamračila, v očích probleskující zlobné jiskřičky dávaly najevo, jak nespokojená s jeho slovy momentálně nakládá, aby jejich podtext rozluštila. Angličtině rozuměla přibližně středně - mnohá slova činila mladičké Rusce velké problémy, krkolomný jazyk ji nutil odplivnout si pokaždé, když se ten její vlastní motal a škobrtal při užívání delších souvětí, tudíž prakticky všechna zkracovala na co nejmenší počet slov i slabik. "Zguz to." Dvě slova, dvě slabiky, jimiž ho nabádala, ať ji zkusí přepadnout. Ať si zkusí vehnat jí do očí strach a přemýšlet nad jednotlivými rozhodnutími v jejím životě - ať už významnějšími či těmi drobnými, co ji tolik neovlivnily. Její hlas podtrhával nevyřčený konec visící mezi nimi ve vzduchu v podobě obřího slibu - Zkus to a ukážu ti, jak tvrdě se umím prát.
Co si naopak neodpustí, je vcelku spokojený úšklebek. Více než spokojený, radost z něj sálá po dobu tří vteřin, kdy jí ze rtů unikne i tiché, velmi pobavené zasmání, připomínající veselý potůček v lese, zurčením vábící plachou zvěř. Líbilo se jí, když nedokázal zabránit její ráně krucifixem, co ho zasáhla hezky do nosu. Škoda jen absence křupnutí, to by ji uspokojilo mnohem víc, ale člověk nemůže mít všechno. "Maličký kluk dostat, co mu patřit," zanotuje zvesela, viditelně povýšená nad jeho pokusy zachovat si jakoukoliv důstojnost, když si začal oprašovat svrchník, jako by se nic nedělo. Urazila ho? Možná. Z části si přála, aby tomu tak bylo. O to větší švanda, na níž se může prohánět. Adrenalin postupně vyprchával, stále se ho však držela v žilách dostatečná zásoba, aby v ostražitosti nepolevovala.
Samotnou ji nutil narovnat se podobným způsobem, s nímž se vytasil on sám. Nesnášela jakékoliv povyšování se na svou osobu, srovnávání výšky, síly, osvalenosti postavy. Jako by si snad neuvědomovala, že zrovna v této soutěži by pokaždé skončila jako druhá. Poslední. Tu číslovku, ač nikdy nebyla jednoznačná, nesnášela. Nutila ji pohrdat sebou samotnou a dřít při výcviku o to víc, dvakrát tolik co ostatní. Chodívala spát pozdě, vstávala příliš brzo. Jeden čas se jí pod očima objevovaly kruhy tak hluboké, až působily černě, jako by si tam rozmázla saze z krbu. Zbraň z dosahu nepouštěla, nadále ji udržovala ve stejné pozici, chvění z rozčilení potlačovala všemožnými kletbami vyhrknutými uvnitř hlavy. Nemohla si dovolit prohrát. Ne s ním, jakýmsi anglickým cizincem, pozérem, co si v noci vyšel za zábavou. Tady ji nenajde. Není ten typ, ani mu nebude poskytovat rozptýlení. Přimhouřenýma očima sleduje jednotlivé pohyby, než ji skloní - sotva však s úmyslem mu darovat dostatek prostoru ke zvednutí hole, jíž upustil.
Prásk! Rána jako z děla se rozlehne uličkou, při zemi zajiskří, jak kulka narazila do jedné ze zbylých kočičích hlav, které tam kdosi zanechal. Ukazováček zůstával položený na spoušti, paže se opětovně vymrštila vzhůru, v očích viditelná zloba. "V sleduyushchiy raz eto budut vy. Ya zastrelyu tebya, dazhe yesli ty preyemnik trona," výhružná věta splynula ze rtů s chladem typickým pro severské končiny, z nichž pocházela. Led jí koloval v žilách, patřil k ní podobně jako tuhý ruský kořínek a silný přízvuk, jehož se odmítala zbavit. Skvěle se s ním nadávalo, lépe jak s huhňavou francouzštinou, nad níž ohrnovala nos podobně jako nad angličtinou. Sama mu tak podala jasné ultimátum - Příště to bude on. Zastřelí ho, i kdyby byl samotný následník anglického trůnu. Bez zájmu o to, co by se s ní stalo. Nestarala se. Nikdy nemyslela na budoucnost. Lovci žili okamžikem, neplánovali. Nepočítali s tím, že se probudí do druhého dne a Ekaterina na tom byla podobně. "Co tu chtít? Je pozdě. Noch'." Nevypadal jako upír, co si za noci jde pro svou kořist. Necítila z něj tento typ temné aury, ačkoliv to beztak byla jedna z pověr. A krucifix mu taky neublížil krom rány na nose. "Bolí to?" Cítila zvláštní potřebu se bavit jeho zraněním. Na druhou stranu... se skutečně zajímala, zda jej poctila bolest i s následky do dalších dnů. "Gdo ty seš? Govor pravdu."

Zvedne ruce v rezignujícím gestu, jež jí má napovědět o tom, že se k žádnému přepadení nechystá a nikdy tomu tak nebylo. “Jak nešťastný váš život musí být, když ve všem vidíte útok.“ Pronese s předstíranou lehkostí, jako kdyby jí povídal o londýnském počasí, hlouběji se však skrývá určitý výsměch, kterému nedokáže zabránit. Možná je to jen tím, jak přirozené se mu zdá nemít obavy o svůj život, vědět, že mu nic nedokáže nijak významně ublížit, pokud opomene jed, nebo kdyby se dostal jeho portrét do nepravých rukou [což jsou v podstatě jakékoliv ruce, které nepatří jemu]. Už zapomněl, jaké to je, bát se o svůj život a dávat pozor, aby se mu nic nestalo a neublížil si. Snad i proto mu připlížení k ní nepřipadá jako ohrožování na životě, ale kdyby byl on žena, ještě k tomu smrtelná, pravděpodobně by měl strach. To však neznamená, že tím chápe to, že mu hned rozbila nos, kopla ho do kolene, a k tomu ještě na něj míří zbraní. Ač se tváří, že mu to vadí, je to pro něj zábavné a vzrušující, je nepoučitelný.
Protočí očima nad tím, jak ho pořád přisuzuje ke klukovi, což je další porušení etikety, které ho nijak netrápí. I kdyby měl potřebu se slušně chovat, teď už to tuplem neudělá, protože tahle neomalená a vzteklá Ruska si to nezaslouží. “Viděl jsem toho z Ruska dost, ale že by vás tam vychovávali k tomu, abyste večerní procházku považovali za zločin, jsem netušil.“ Odpoví jí s ledovým klidem. Zvláštně podle něj posuzuje, co si zaslouží. Dobře, pravděpodobně si to zasluhuje za všechno, co udělal, ale ona o tom nemá nejmenší tušení a jediný zločin, kterého se vůči ní dopustil, je to, že se k ní zezadu připlížil. Nejspíš nebude tak statečná, jak působí, což ho značně pobaví, přičemž se, ironicky vůči téhle situaci, kdy by měl být spíš vyděšený, tlumeně zasměje. Podle jeho logického smýšlení by neměla potřebu ukazovat svoje zbraně a snažit se tam u něj vzbudit větší sílu, kdyby si byla jistá svými schopnostmi, no ne? On by to tak rozhodně udělal, vlastně… přesně to dělá. Je si tak jistý, že by ji přemohl, protože žádná z těch hraček by ho nezastavila, proto nemá potřebu na ni vytasit se skrytou čepelí v hůlce, když ona míří na něj revolverem. Co však má potřebu udělat, je povýšit se nad ni svou výškou s myšlenkou, že by si měla rozmyslet jeho přiřazování ke klukovi.
Lhal by sám sobě, kdyby si tvrdil, že tenhle výstřel čekal. I přesto sebou však nijak necukne, pouze se zarazí v pohybu s úmyslem uchopit svou hůl. Nebojí se o svůj život, protože mu jej tohle vzít nemůže, a jeho reakce je perfektním důkazem. Důkazem, který před ní možná měl skrýt, nestojí o vlezlé otázky, které by si tak mohla položit. Do tiché a prázdné oblasti se výstřel ozve jako rána z děla, rozhodně přiláká nechtěnou pozornost. Okenice nahoře, odkud prve vypadl květináč, se rozevřou a pár zvědavých hlav se začne rozhlížet po ulici, hledajíc zdroj výstřelů, stejně jako se začnou ozývat klapnutí zástrček a zámků dveří, jak jsou všichni zvědaví, koho kde najdou ležet. Možná tak toho upířího posluhovače, ale on nehodlá být ten, koho s ním najdou. Ví dobře, že se nemusí bát žádných členů policie, kteří by přiběhli vyšetřovat podezřelý výstřel, protože sem ruka zákona nechtěla ani páchnout. Místní kobylky by je roztrhaly na kusy. Přesto však může přitáhnout pozornost spodiny, která si tím zpestří jinak nudný a temný večer, a on nestojí o to, být u něčeho takového přistižen, jelikož se takové věci šíří až příliš rychle a nebezpečně blízko kruhům, ve kterých by si tohle své tajemství rád udržel nadále pod pokličkou. Máchne rukou nad jejími otázkami i planými výhrůžkami. “Teď ne.“ Poprvé, co s ní hovoří, promluví opatrným hlasem se skrytou naléhavostí. Pohotově, a taktéž poměrně hrubě, se natáhne po její paži, kterou stiskne a odtáhne ji stranou, nebo se o to alespoň pokusí, těžko říct, jak na to ona zareaguje. Nedivil by se, kdyby další kulka skončila v něm. “Ač náramně okouzlující tohle setkání je, díky vašemu divadlu se blíží ke konci, pokud tady zůstaneme.“ Lehkost, s níž mluví, napovídá o tom, jak ukradené mu to její ohrožování jeho života je. Vyzývavě se na ni podívá a nadzvedne koutky do líného úsměvu. “O dvě ulice dál je hospoda, tam mi budete moci vyprávět příběh vaší okouzlující maličkosti u korbelu piva.“ Nešetří ironií v hlase, protože ona je všechno, jen ne okouzlující. Nemůže však popřít, že ho to svým způsobem fascinuje, neboť je to zas něco nového a nepoznaného, a to je pro něj velice vzrušující, přestože podle jeho názoru není její agresivní postoj vůči němu vůbec nutný, nechystá se jí přece ublížit. Nehledě na to, že jeho ego utrpělo menší ránu při pomyšlení, že dostal do nosu od ženy, ačkoliv předsudků, jako je nerovnost mezi ženami a muži, se dávno zbavil. Ne, nedá se říci, že by se cítil ponížený, vlastně je spíš z tohohle setkání nadšený, nemůže to popřít, a proto by byl nerad, kdyby se vlivem přítomnosti zvědavců měli rozloučit.

Zdálo se, že neměl ani ponětí, s kým se to za jedné z temných nocí setkal v ještě temnějších uličkách jedné z londýnských čtvrtí plné nechutného zápachu splašků a hniloby. Tohle místo odráželo smůlu obyvatel, černotu jejich duší, když se den za dnem pokoušeli jakýmkoliv způsobem přežít. Zde nevládly intriky vysoké společnosti ale čirá upřímnost vedená minimem slov, za to však sebejistými gesty v touze okrást svou oběť a nejlépe ji navrch umlčet navždy. Mrtví nic neřeknou. Nikdo se tu o ně nestará, proč taky? Jen málokomu by chyběli. Měl ji snad za jednu z těch pobudů odsud? Za nějakou žebračku? Ne, na to neměla dost ošuntělé oblečení, navíc i ženské zde si zachovávaly onu 'důstojnost', kdy raději volily sukně před kalhotami, k nimž Ekaterina tíhla daleko více než k volánkům a krajkám. Přeci jenom i zde se mohly nabídnout a zajistit si další den ve svém mrzkém životě. Ani za prostitutku ji nemohl považovat, vždyť jak by vykasala sukni, když žádnou nedisponovala? Patrně ho napadla vražedkyně, nejspíš nájemná, možná zlodějka. Smýšlení britských mužů bylo pod její úroveň, povýšenecká arogance jí lezla krkem. Sama se však za ni schovávala, když potřebovala od sebe držet zájem ostatních. Odmítala si domýšlet, že by věděl cokoliv o jejím skutečném povolání. Ženy prakticky žádné nemívaly, postavení ve společnosti jim dovolovalo pramálo, ačkoliv už se našly i takové, které navštěvovaly univerzity a vystudovaly je. Říct mu, že je lovec? Vysmál by se jí. Co nesnášela, byl právě výsměch, zostuzení v hlase, kdy cítila ztrátu důstojnosti. "Pag si neviděl celů Rus," odsekne prudce skrze stále ještě zatvrzele stisknutou čelist, připomínala kočku, co brzy vytasí drápky, nikoliv však v jemném poškádlení, jako spíše v divokém souboji na život a smrt. Rusko působilo tvrdě, nemilosrdně a nehostině pro ty, kdo ji neznali. Kdo zde nevyrostli a nebyli připraveni na chladný odstup a houževnatost jejích obyvatel. Anglii naproti tomu považovala za zemi plnou zhýčkaných dětiček, které naříkají kvůli špatnému počasí. Že sama ony deštivé dny nesnášela, to už byl drobný detail, vůči němuž prskala kdykoliv začalo pršet.
Zamračení je cizinci odpovědí, když ji netaktně přeruší, za což by mu nejraději podpatkem vytvořila díru do boty a přinutila jej kulhat řádku kroků, než by se vzpamatoval k zodpovědné a klidné chůzi. "Tsss," sykne na znamení pohoršení, nikoliv však v rámci toho, že si ji dovolil urazit jakožto ženu, spíš proto, že si vůbec odmlouval. Neměl u sebe zbraň, alespoň ne takovou, která by se skrývala v záhybech jeho svrchníku, ačkoliv nikdy nemohla hovořit se stoprocentní jistotou. Ukázkově prohloubí ono zamračení, jímž ho nadále častovala, když na ni vychrlil několik slov, jimž nerozumněla. Čemu však rozhodně porozumněla, bylo slůvko pivo. "Niepiju tu břečgu," zhodnotí úšklebkem návrh k pitivu, jímž ze srdce pohrdala. Přišlo ji bez chuti, mdlé a naprosto nic s ní nedělalo, jen potřebovala častěji odskakovat na toaletu. Milovala tvrdý alkohol, ruskou vodku, kterou se ráda posilnila před důležitými výpravami.
Co se jí líbí ještě o něco méně, je pak pokus odtáhnout ji zpátky do šera, ústící v malou potyčku, při níž se opětovně ozve výstřel. Jen tentokrát bez toho typického zajiskření, kdyby se kulka odrazila od chladné kamenné zdi či jedné z kočičích hlav, jimiž byla část cesty stále ještě vydlážděná navzdory zbylým, plných zadusaného bláta. Na tváři tmavovlasé dívky se objeví menší reakce v podobě krátkého, sotva zaznamenatelného úšklebku bolesti, jak jí kulka škrtla o stehno, zanechávaje za sebou díru v kalhotek a nepříliš elegantně vyhlížející krvavou cestičku táhnoucí se k vnější straně kolene. Nezajistila zbraň a v okamžiku překvapení stiskla spoušť. Chyba, měla to napálit rovnou do něj. "Nadeyus', ty schastliv, ty idiot," procedí skrze zaťaté zuby na jeho účet, počastujíce ho oslovením nepříliš vábným. Kdo by taky byl rád, když ho někdo cizí nazve idiotem? Zvlášť, pokud ještě k tomu dodá cosi o doufání, že je konečně šťastný. Sotva mohl tušit, že ji tímhle způsobem ublížil, ačkoliv slzy by jí po tváři stékaly leda při horším zranění. Sobecky, snad právě proto, aby nepůsobila ještě křehčím dojmem, si tak se rty staženými do úzké linky odpustí kulhání tolik typické pro paničky z vyšších vrstev. Holka jako ona se o sebe musí postarat. Poodejde několik kroků vpřed, vytrhávaje se mu ze sevření, což díky ráznosti pohybu znamenalo, že se málem zamotala do vlastních nohou. V jednu chvíli balanc téměř neudržela, pravá noha se v koleni podlomila a Ekaterina padla do spárů zakulhání spolu s proceděním bolestivého syknutí skrze pevně stisknutou čelist. "Chert. Nadeyus', on umret v adu." Na jeho adresu nepřestávala nadávat, posílala jej k čertu a do pekla, kde doufala, že mu shoří jeho snobskej zadek. Až po chvilce se zastaví s ohlédnutím se přes rameno. "Proč ya bych měla govoriť cogoliv, hm? Proč tobě?" Nepůsobil nijak zajímavě, snad jen tím, že se rozhodl potulovat se za noci v místech, kde neměl co dělat. Co na tom, že byl pohledný a vyzařovalo z něj cosi nebezpečného? Sladce nebezpečného, jak chtě nechtě musela uznat. Nahlas ale nikdy.

Pořád, i přes to, že spolu promlouvají, ho ani nenapadne se přizpůsobit jejímu jazyku, když ten jeho jí evidentně dělá problém. Možná je to i způsob jisté provokace, musí jí být jasné, že rusky umí, když rozumí jejím slovům, a přesto se nesnaží jím hovořit. Sám tomu ale nevěnuje příliš pozornosti, nemají přece problém si rozumět, a tak nevidí důvod, proč to měnit. Je k udivení, jak drzá je. Na jeho oblečení je zjevné, že pochází z vysokých kruhů, takže by s ním měla mluvit s trochou úcty, jak je zvyklý, přinejmenším základy společenské konverzace by očekával i tady, ale od ní se toho zřejmě nedočká. O to zajímavější proto konverzace s ní je. “Ano, téhle hrubiánské části Ruska jsem se zřejmě vyhnul.“ Odpoví na její odmlouvání trochu hruběji, než zamýšlel a v očích mu varovně zajiskří, možná je to jen odraz z plynové lampy nad jeho hlavou, kdo ví. Neměl by jí dávat najevo, co si o ní myslí, ale v tuhle chvíli už odsunul skoro všechny společenské zvyky a konvence, kterým se celý život učil. Rád je porušoval, kde se dalo a kdykoliv se naskytla příležitost, to ano, ale způsob, jakým jednala s ním, byl příliš troufalý i na něj. Je zvyklý na notnou dávku respektu vůči jeho osobě, ať už šlo o obyčejné večírky, kde se objevil, anebo některé z jím pořádaných akcí, kde byla morálka poněkud… volnější. Nikdo se neopovážil ho urazit tak, jako ona.
Ve snaze ji odsud odlákat do příjemnějšího prostředí zřejmě selže, protože jediné, co z ní vypadne, je že nepije pivo. Přiloží si palec a ukazovák ke kořenu nosu, jak se snaží potlačit nadávku na její nechápavost toho, o co se tu snaží. Copak jí nedochází, jaká nepříjemná situace může nastat, pokud je objeví hlouček zvědavců? On bude nejspíš schopen utéct dřív, než na něj padne pozornost, vzhledem k jejímu vzezření, ale kdo ví, jestli by měl to štěstí a ještě na ni někdy narazil, aby ji mohl prozkoumat lépe. Místo vděku se však setkává jen s dalšími překážkami, které před něj sama sází. “Pro mě za mě si dej třeba dešťovou vodu.“ Oplatí jí zamračení, neuvědomujíc si upuštění uzdy své nekonečné trpělivosti, která, jak se teď zdá, není tak nekonečná, jak si myslel. Ihned si to uvědomí a zklidní se, rozhodnutý o tom, že jeho rovnováhu klidu už nerozhodí.
Chvíli překvapeně mrká nad dalším výstřelem, jež vyšel z revolveru v její ruce, načež začne hledat místo, kam dopadla kulka, jelikož se žádné cinknutí, jako prve, neozve ihned. Je si jistý, že o něj se nezbrzdila, to by cítil, proto si změří pohledem svou společnost, dokud nespočine očima na jejím stehně, odkud začne prýštit krev. Nevšiml si žádné reakce, která by napovídala o tom, že to vůbec zaregistrovala, což ho nepatrně zmátne, avšak nevěnuje tomu příliš dlouhou myšlenku; větší práci má s tím, aby se nezačal smát, což se mu víceméně podaří, až na koutky rtů, které mu zacukají. V obličeji má výraz, napovídající o uspokojení z toho, že měl pravdu a souhlasně přikývne na její nadávání, které si nemůže nechat ujít. Připadá mu to spíš roztomilé, než drsné, ale to nejspíš záleží na úhlu pohledu, respektive na párek očí, který se na tuhle situaci dívá. Pro ty jeho je to legrační, i když ji tím pravděpodobně ještě víc provokuje. “Říkal jsem, abyste to uložila, nebo si ublížíte.“ Popíchne ji, ale v jeho hlase není žádné zesměšňování, protentokrát si to ušetří. Nezdá se mu, že by byla nějak poznamenaná tím, že se právě o její stehno zbrzdila kulka, což by nejspíš mělo bolet jako čert, proto se neobtěžuje starat o nic jiného, než že jejich úkryt bude prozrazen, pokud tam zůstanou, zase. Kdyby se touhle situací nebavil, nejspíš by začal nadávat, že mu komplikuje jeho snahy zůstat ve stínech. Neměla by se přesně o to snažit, pokud se běžně poflakuje v temných uličkách ověšená zbraněmi namísto šperků? I on se o to snaží, a to by nemusel, kdyby nechtěl utajit svůj zvyk, který je právě díky jejímu chování poměrně ohrožen. Neodvažuje se však na ni znovu sáhnout, nejistý tím, co by udělala, proto sám začne postupovat, zády k ní, což je značně troufalé, vzhledem k její nevyzpytatelnosti. Další důkaz o tom, že si z toho nic nedělá. Měl by být pravděpodobně opatrnější, avšak na opatrnost ho nikdy neužilo, ani když byl ještě víceméně nevinný a obyčejný kluk.
To, co řekne, ho však donutí se zastavit a otočit zpět k ní, přičemž si všimne, že tentokrát už kulhá. Přimhouří nepatrně oči a vydá se zpět k ní. “Já už v pekle jsem, maličká.“ Ušklíbne se studeně, myslí vážně každé slovo. Jistě, několik desetiletí tohle bral jako obrovský dar, jenomže ty chvíle už jsou pryč. Možná za to může ještě to, jak bez opia vypadá vše temné a studené, ale rozhodně si už nepřipadá tak, že by měl úžasné štěstí. Nesmrtelný život je odsouzený k prázdné samotě a on do ní pomalu ale jistě upadá. Nabídne jí ruku, aby se o něj mohla opřít, nijak se jí však nevtírá. Za tu chvíli si už stihl všimnout, že s ní se nedá jednat tak, jako s většinou dam. Té většině by totiž nevadilo, kdyby na ně sáhnul, a už vůbec by samy sebe přitom nezranily. Tlumeně si povzdechne nad jejími otázkami. Potlačí nutkání se jí provokativně zeptat, zda se na všechno vyptává při všem, co dělá, ještě by se znovu ohnala revolverem a znovu si ublížila. Nemůže si pomoct, ale tohle ubírá na její nebezpečnosti. Jaký profesionál sám sebe postřelí? Je svým způsobem i potěšený, protože vrazi, se kterými se setkal, byli neskutečně otravní tou svou přesvědčeností o své nepřemožitelnosti a přesnosti, o tom, jak nikdy neudělají chybu. “Řekněme, že mě zajímají určité… zvláštní aktivity, do kterých to, co tu děláte vy, rozhodně spadá, ať už je to cokoliv. Umím být dost přesvědčivý, takže proč si to neušetřit a nejít rovnou na věc?“ Pozvedne koutky do líného poloúsměvu a nepatrně se k ní předkloní, jak by se slušelo následováno políbením ruky. Jenomže to by musel být od ní trochu dál a taky by se mu muselo chtít. Tohle je prosté omezování osobního prostoru, kterého baví, o to víc, když má před sebou vzteklou veverku. Z vedlejší ulice se ozvou výkřiky, které se přibližují, a on tím směrem zvedne oči. "Ideálně dřív, než později." Naléhá a zabodne do ní pohled, doufajíc, že už to konečně začne brát na vědomí taky.

Lepší dešťová voda než jeho společnost. Alespoň taková to myšlenka byla tím prvním, co zahltilo mozek drobné lovkyně při pohledu na muže, v jehož společnosti se do této chvíle nacházela. Jiná by pravděpodobně už dávno padala do kolen z jeho přítomnosti, ze slov, jimiž by ji zahrnoval, úsměvy, kterými by pravděpodobně nešetřil. S Ekaterinou to nehnulo. Popravdě to s ní nehýbalo ani trochu, snad jen touhou dát mu ještě jednou pěstí, aby se konečně vzpamatoval a začal se chovat jako skutečný chlap a ne jakožto rozmazlené dítko, za které jej považovala po celou dobu jejich konverzace. Nešla mu upřít jistá pohlednost, lovkyně z rodu Kovalenko však byla zvyklá na drsnější typy, které měly co do sebe. Tomuhle by dvakrát dupla na nohu a chudáček by tancoval kozáčka samou bolestí. Chladným pohledem kontrolovala ten jeho, snažila se mu po celou dobu dokázat, s jak silnou osobností to hovoří, ač jim jazyková bariéra nedovolovala plně rozvinout konverzaci do diskuzí na téma zvedající se cenu řepy nebo otrocké práce na polích kdesi za Londýnem. Ne, že by jedno z těchto témat dívku zajímalo, to ani náhodou, a konverzaci by považovala za nudnou. Drobný detail.
"Yedinstvennyy, kto postradayet zdes', budet vam," zavrčí odhodlaně na téma toho, kdo skončí zraněný. On, jak jinak, protože Ekaterina si nenechává nikdy nic líbit, zvláště ne od muže jeho ražení. Vlastně skoro od žádného muže. Život mezi lovci ji vychoval natolik, aby si dokázala vybojovat místečko mezi nimi lokty ostřejšími než je nabroušená čepel dýky. V modrých očích se zablesko touhou bojovat, dokázat mu, že není jednou z těch hloupoučkých panenek, které potřebují neustále ochraňovat, což je přesně ten důvod, kdy se mu rozhodne ubalit další ránu - opět do nosu. "Mne vse ravno, chto ty dumayesh', mal'chik," odseknutí spolu s úšklebkem je to jediné, čeho se mu dostane, než začne vylézat po žebříku na nejbližší střechu domu, odkud by snadno mohla zmizet ve stínech. Nezajímalo ji, co si myslí takový chlapeček jako on. A také se zapomněla ohlédnout po dýce, kterou tam nechala v boji.