Náměstí

Vyšel jsem rozrušeně ze své ordinace. Někteří lidé jsou prostě nepoučitelní! Mumlal jsem si do svého svižného kroku. Bude mi tvrdit, jak je v pořádku. Když vím jak je jeho osobnost rozdvojená, dává si pozor na každé své slovo, abych nepoznal, jak moc narušený je. Ale já vím kolik to stojí sil! Vím, že se jednou prořekne a já budu mít konečne nezlomný důkaz, abych mohl začít s léčbou, které se tak behementně brání. Věřil jsem a cesta mi pod nohama rychle ubíhala, ani jsem nevnímal okolí, směr byl jasně dán. Mířil jsem na náměstí, hledal nějaké rozptýlení, abych nemyslil na ty ztracené dny, které myhly znamenat tak důležitý rozdíl mezi vyléčením a zatracením. Tak či tak jsem měl jasno, že se stane mým laboratorním pacientem, ale otázkou zůstavalo zda-li si budu pouze hrát s naději že objevím něco nového, nebo používat osvědčené metody, abych jej vyléčil, ovšem za předpokladu, kdy si budu jist, že se to povede.
Ale to už se ulice kolem mě rozevřela a já vstoupil na prostorné náměstí. Bylo zde poměrně živo Londýnští měšťané se procházeli sem a tam, ženy si užívaly přítomnost mužské společnosti a naopak, kolem pobíhaly děti, projížděli kočáry s těmi bohatšími, stejně jako drožky s těmi méně šťastnými. Měl jsem rád schon města, bavilo mě jen tak procházet ulicemi, pozorovat život a stvoření jim procházející.

Ethan neměl co napráci, zkrátka se potuloval ulicemi jako to dělával často. Snažil si vyčistit hlavu, přestože byl vcelku unavený. Opět několik nocí nespal, noční můry se opět dostavily, neboť se už několik dní ani nedotkl alkoholu, kterým se jich zbavoval. Život okolo něj v tomto rušném městě ubíhal jako voda v té kalné Temži. Bylo to jiné, nežli na amerických pláních, chyběli mu tu divocí koně s flekatým zbarvením a vlci. Přesto ho tu něco drželo jako by tušil, že je tu z nějakého důvodu. A přestože už několikrát přemýšlel nad tím, že půjde dál ve své pouti po širém světě, nakonec vždy zůstal. Dokonce i přes to, že se zaplétal do problémů častěji, než kdekoli jinde v Evropě. Nebo alespoň co se nadpřirozena týče. Spousta myšlenek mu však odpověď stejně nepřinesla a tak se jen potuloval, snažíc se nemyslet na nic. Ani na lidi, jejichž tlačení se a pokřikování na sebe, hoj tolik rozčilovalo. A to nejhorší přišlo ve chvíli, kdy vyšel z ulice na oválné prostranství, kterému říkali náměstí. Nevrle si proráž cestu a lidé se mu raději vyhýbali, jen aby do nich nevrazil širokým ramenem.